Vážím si každého dne a těším se z něj

V tomto roce jsem začala mít problémy s ledvinami a dojížděla jsem pravidelně na kontroly jejich funkce. V roce 1993 se výsledky zhoršily natolik, že jsem musela nastoupit na dialýzu. Naštěstí jsem docházela na polikliniku do Pardubic, kde byl příje  mný personál v čele s velice pozitivním panem profesorem Erbenem.

Věděla jsem, že mám krevní skupinu „nula“, takže bude o něco těžší najít pro mě vhodnou ledvinu k transplantaci. Ale trpělivě jsem čekala a těšila se na ni. V té době mě psychicky hodně podpořil můj přítel. Až po čtyřech letech jsem se jednou brzy ráno konečně dočkala vysněného telefonátu. V průběhu dialýzy před operací jsem si představovala, jak se probudím z narkózy a jak vše bude ok. Věřím, že doktoři dělali maximum, aby se ledvina tzv. „rozběhla“, ale bohužel mi nebyla souzená. Měla jsem septickou komplikaci, která vedla k následnému vyjmutí transplantované ledviny a návratu na dialýzu. Zhubla jsem deset kilo a můj stav se zhoršil. Byla jsem na dně nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Neměla jsem chuť žít a ztrácela jsem naději a víru, že se můj život změní k lepšímu.

Trvalo další dlouhé tři roky, než mi najednou před vánoci zavolal můj nevlastní bratr. Na otázku: „Jak se máš?“ jsem reagovala: „Ne moc dobře.“ Byl překvapený, že jezdím na dialýzu. Bydlí v Mostě, proto se nestýkáme tak často. Okamžitě reagoval: „Já ti ledvinu dám.“ Nedal si to vymluvit, hned udělal všechny kroky, které nakonec vedly k transplantaci.

To, co jsem prožívala od druhé transplantace, mi připadalo jako ve snu. Po špatných zkušenostech z předchozí transplantace jsem měla trochu obavy, ale ty se rozplynuly, jakmile jsem se probudila z narkózy. Při první transplantaci jsem se hned po probuzení necítila dobře. Teď jsem se cítila mnohem lépe. Byla jsem plná energie a očekávání. Ledvinka pracovala a všechno šlo samo. Byla jsem šťastná a cítila jsem se jako znovuzrozená. Jediné, co mě trápilo, byl strach o bratra, ale ten bral všechno s humorem.

Už třináct let prožívám život mnohem intenzivněji. Vážím si každého dne a těším se z něj. Chtěla bych, aby mi ledvinka už pracovala napořád. Úzkostlivě se snažím o ni starat. Kreatinin mám sice 83, ale jím radši méně uzenin a snažím se dodržovat pitný režim. Začala jsem více cestovat. Loni jsem byla v Paříži, letos poletím do Londýna.

Velice děkuji svému bratrovi, který neváhal a ledvinku mi daroval. Kdyby tenkrát nezavolal, kdo ví, jak dlouho bych ještě musela jezdit na dialýzu. Chtěla bych se také zmínit o panu doktoru Navrátilovi. Nesmírně si ho vážím. Byl to on, kdo mě slovem pohladil a uklidnil, když bylo nejvíc potřeba. Vždy, když mám nějaký problém, se o mě hezky postará i s celým svým týmem.

Moc děkuji za všechno, co mi život přinesl, i když nebylo někdy úplně lehké to překonat.

Hanka Koubková