Nejen pohádky dobře končí

     Když jsem se v roce 1993 ve svých 28 letech dozvěděla, že funkce mých ledvin je špatná a že zanedluho budu muset chodit na dialýzu, dostala jsem strach. Dívala jsem se na svého pětiletého syna a bála jsem se budoucnosti. Těžko se mi zvykalo na myšlenku, že budu muset jezdit na nějaký přístroj. Nevěděla jsem, jaké pocity mají pacienti při napojování a při dialýze, a čekala jsem to nejhorší.

Ale s první dialýzou se všechny obavy rozplynuly. Přestala jsem mít strach a na tom, že musím někde být tři krát týdně na dobu čtyř až pěti hodin, jsem nacházela samá pozitiva. V první řadě jsem v době dialýzy přečetla spoustu knih, na které jsem předtím nikdy neměla čas.

Začala jsem si vážit každé sekundy svého života a užívala jsem si chvíle s rodinou. Hlavně o Vánocích jsem si uvědomovala, že kdybych žila o třicet let dříve a selhaly mně ledviny, nedožila bych se ani nejbližších Vánoc a neviděla bych,, jak se můj syn raduje z vánočních dárků. Jediným mínusem byla omezená možnost cestování a časové skluzy v práci. Perspektiva transplantace mi dávala naději, že všechno se vrátí do svých kolejí. S budoucností jsem si hlavu nelámala.

Horší stavy nastaly až po třech letech, kdy jsem začala ztrácet naději, že vůbec někdy budu transplantovaná. Pacienti, s kterými jsem se každý druhý den potkávala, také nebyli nijak pozitivní. Byli mezi nimi i tací, kteří chodili na dialýzu třeba deset let. Zároveň jsem podnikala a moje pravidelná nepřítomnost v práci, kde jsem zaměstnávala třicet lidí, mi působila potíže. Musela jsem řešit spoustu problémů, které by nevznikly, kdybych v práci byla. Když už jsem všechno začala vzdávat, najednou stačil jeden telefonát v květnu 1996 a můj život nabral jiné obrátky.

Bylo mi jasné, že transplantace se musí povést a já musím ledvinu přijmout. Ale to, že je reálná naděje, že se stanu po třech letech plnohodnotným člověkem, který není závislý na přístroji, ve mně vyvolávalo euforii. Spěchala jsem k autu a ani nevím, jak jsem se dostala z Pardubic do Hradce Králové, kde už na mě čekali. Zdálo se jim, že přijíždím pozdě.

Bezprostředně po transplantaci pracovala ledvinka jedna radost, ale po čase jsem měla rejekci. Byla jsem hodně oteklá a lékaři měli hodně práce, aby funkci ledviny obnovili. Nakonec ale díky práci lékařů všechno dobře dopadlo. Ledvinka krásně fungovala 24 let. Za tu dobu jsem mohla s rodinou žít normální život a radovat se z maturity a taky promoce syna. Na jaře 2020 jsem opět musela na dialýzu. Moc se mi nechtělo, ale už jsem věděla, co mě čeká a taky že v dnešní době je čekací doba na transplantaci mnohem kratší.

Moje nadšení rychle opadlo, protože v té době přišel do České republiky COVID. Na dialýze se pár pacientů nakazilo a zemřelo. Celá dialýza probíhala pouze v rouškách, měřili nám pořád teplotu a všechno se neustále dezinfikovalo. Bylo to náročné období pro všechny. Navíc se přestalo transplantovat, protože musela být volná JIP lůžka pro pacienty s COVID.

tak mi nezbylo, než se s tím smířit a doufat, že všechno dobře dopadne. Moc jsem na telefonát z Hradce Králové nečekala a když jsem se jednou v sobotu 23. října 2021 kolem půl jedenácté večer sprchovala, slyšela jsem zvonil telefon. Říkala jsem si: „Kdo volá v sobotu takhle večer?“ Myslela jsem, že je to manžel, protože nebyl doma. když jsem viděla, že je to z dialýzy, moc se mi nechtělo zvedat telefon. Máme fenku Dixinku a říkala jsem si, že ji nenechám v noci samotnou. Ale zvedla jsem telefon a během půl hodiny jsem už byla sbalená v autě. Naše fenka stála nechápavě u plotu. K transplantaci v současnosti dochází o něco později po příchodu, protože se dělají tzv. cross-match testy a ty trvají čtyři hodiny. Čekání, jestli se ledvinka k transplantaci pro mě hodí, bylo nekonečné. Ale dozvěděla jsem se, že testy dopadly dobře, a mohla jsem být transplantovaná. Měla jsem velkou naději, že snad nebudu opět zažívat rejekci.

Dnes se mi ani nechce věřit, že jsem po druhé transplantaci už dva roky. Mám možnost opět plnohodnotně žít zdánlivě obyčejný život, kdy moje okolí ani netuší, že mám nějaké zdravotní postižení. Můžu jen smeknout přede všemi, kdo stáli u zrodu transplantací v naší republice, ale také přede všemi lékaři, kteří denně přepisují osobní příběhy nás pacientů a dělají maximum pro to, abychom se mohli radovat z těch nejobyčejnějších věcí.

Každý z lékařů svým jedinečným způsobem ovlivňuje naše životy a osobním přístupem je mění. Za všechny pacienty jim moc a moc děkuji a přeji hodně zdraví.

Elena Stanková