Mikulášská nadílka

     Vměstnat svůj životní příběh do pár stránek je pro mě nemožné. A protože nejsem spisovatel, omluvte, prosím, jak můj sloh, tak především délku textu. Narodil jsem se s vrozenou vývojovou vadou ledvin (chlopeň zadní uretry), která vedla k jejich trvalému poškození. Chlopeň zadní uretry způsobuje nejčastěji obstrukci močové trubice u chlapců. V dnešní době je jejich diagnostika úspěšná díky ultrazvukovému vyšetření již v prenatálním vývoji, avšak v čase mého narození nebyl ultrazvuk tak rozšířený jako dnes. Moje maminka nikdy na takovém vyšetření nebyla, neboť během těhotenství neměla žádné zdravotní problémy, a tudíž nebyl důvod ji tam posílat. Celé to začalo ještě v porodnici. Málo jsem močil, či přesněji řečeno nemočil jsem téměř vůbec. Jen jsem kapal jako pokažený vodovod, a než jsem se nadál, už jsem byl v sanitce na cestě do FN Motol, kde mě lékaři měli dát dohromady, což, jak se následně ukázalo, nebylo vůbec snadné. Následovaly operace na močových cestách, během kterých se lékaři pokoušeli odstranit daný problém, ne vždy se to však podařilo, jak by si sami přáli. Nevyhnuli jsme se ani komplikacím, jenž mě poznamenaly na následujících několik let. Trpěl jsem vleklou infekcí močových cest, ze které jsem se dlouho a těžko dostával. Do svých šesti let jsem měl vyvedeny stomie, o které bylo nutné pečovat, a to prakticky bez jakýchkoli speciálních stomických pomůcek, což tu a tam činilo menší obtíže zejména mým rodičům. Já si to v prvních letech až tolik neuvědomoval. Pleny, které jsem musel nosit, jsem registroval až tak ve čtyřech letech, ale omezený jsem se nikdy necítil. Stomie mi naopak poskytovaly živnou půdu pro mnohé experimenty, které jsem jakož to zvídavé dítě prováděl. Jednou sem si zastčil do otvoru od stomie berušku v domění, že ji normálně vyčůrám, ale již jsem ji nikdy více nespatřil. Asi se rozložila... Během těch prvních šesti let jsem se podrobil polovině z celkových dvanácti operačních výkonů. Na jednoho malého kluka trochu moc věcí naráz, nemyslíte? Zkrátka a dobře podstatnou část svého raného dětství jsem strávil v nemocnici. Někdo by si mohl myslet, že takové dítě přijde o nejkrásnější léta svého života a zaslouží si, aby ho ostatní litovali. Nevím... Z vlastních zkušeností a tvrzení celé řady dětských pacientů, se kterými jsem trávil v nemocnici čas, vím, že tomu ve skutečnosti mnohdy bývá jinak, než by si někdo mohl mys let. Nevěřili byste, kolik se dá v nemocnici zažít legrace. Neříkám, že to bylo lepší než doma, to rozhodně ne, ale zároveň si nemyslím, že by to bylo o tolik horší. Zpočátku to chvíli trvá, než si zvyknete v novém kolektivu, a hlavně než si na vás zvyknou ostatní. Zde je to hodně o charakteru, a protože já jsem povahy mírné a přátelské, jsem dost upovídaný a jsem, jak se říká, pro každou špatnost, tak jsem se většinou do večera stihl se všemi zkamarádit. Všichni jsme měli obvykle buď stejné, či podobné zdravotní potíže, a vycházeli jsme spolu – až na ojedinělé výjimky – dobře. Vyváděli jsme všemožné hlouposti, ukrývali se před učitelkami, neboť jsme museli absolvovat výuku, abychom příliš nezameškali ve škole, zažívali první dětské lásky, hráli si na doktory, přičemž jsme hojně využívali, abychom zachovali autentičnost, místního vybavení, jako byla kolečková křesla, dále pak stojany, infúzní sety (tyto byly pochopitelně sterilní, a bez jehel), stříkačky, misky na zvracení, náplasti, obvazy... to vše s laskavým souhlasem sestřiček a lékařů, kteří se nám snažili zpříjemnit pobyt v nemocnici, jak to jen šlo. Zejména pak se činily sestričky-žákyňky, které se k nám často chovaly jako kamarádky a my je za to milovali. Nevzpomínám si, že bych někdy slyšel někoho z oněch dětí naříkat si na nepřízeň osudu, naopak každý se snažil žít naplno, jako by ani žádné zdravotní problémy neměl. Mimo to mi ty děti často přišly svědomitější, více cílevědomé, v přístupu ke svému zdraví odpovědnější a duševně vyzrálejší, než jejich vrstev níci. Možná to bylo tím, že se chtěly zdravým dětem do jisté míry vyrovnat, dokázat si, že na to také mají, anebo mohou být v některých činnostech dokonce i lepší. Alespoň u mě to tak bylo. Nikdy jsem se v něčem příliš neomezoval, věděl jsem však, kde mám hranice, co si ještě můžu dovolit a co už nikoli. Je naprosto nezbytné, aby si dítě uvědomovalo, že zdraví je to nejdůležitější, co má a aby se podle toho i chovalo. To vše upevňovalo v mé omámené hlavě až nedětsky pevné: „Budu lékařem, jedině lékařem a ničím jiným!“ Jak jsem již psal na začátku, vinou vrozené vady jsem utrpěl nevratné poškození ledvin. Měl jsem tzv. reflux, neboli návrat moči z močového měchýře zpět do močovodů, moč se mi hromadila v pánvičkách ledvin, čímž v nich vytvářela přetlak a postupné poškozování ledvinných klubíček. Výsledkem poté byl postupný rozvoj vleklého ledvinového selhání. Do mé puberty se funkce ledvin příliš neměnila. Sice příslušná vyšetření vykazovala známky nedostatečné funkce, ale ještě to nebylo tak zlé, aby to zasluhovalo zvýšenou pozornost lékařů. Pravidelně jsem jezdíval na kontroly a vesele jsem si „vegetil“ bez výraznějších omezení, léky jsem neužíval prakticky žádné, pouze jsem baštil vitamíny jako doplněk stravy. V pubertě se mi však funkce ledvin viditelně zhoršila, a to natolik, že jsem nebyl daleko od zahájení hemodialyzační léčby. Celé dětství jsem byl nízké postavy. Býval jsem nejmenší ze všech chlapců ve třídě, a i většina děvčat se na mě dívala zhora. Mě to nevadilo, budil jsem dojem mladšího a nejednou mi z toho vyplynuly výhody, zejména pokud šlo o vstupné na různé akce. V pubertě jsem však začal růst, na což zřejmě mé ledviny nebyly připraveny. Zatímco předtím se mi laboratorní hodnoty ledvinných funkcí dočasně zhoršily pouze při stresových situacích (zvýšená fyzická zátěž, nemoc, infekce, horečky apod.), po dosažení třináctého roku věku se mi výsledky začaly zhoršovat bezdůvodně, až zůstaly zvýšené trvale. Došlo to tak daleko, že mě museli hospitalizovat na dětské klinice a opravdu mi vyhrožovali hemodialýzou. Tehdy jsme zpozornili, neboť to mělo být předzvěstí něčeho, co jsme si do té doby nechtěli připustit, a sice že funkce ledvin opravdu nezůstane trvale na aktuálních hodnotách, naopak že se do budoucna bude nadále zhoršovat. Upřímně řečeno nebyli jsme tímto zjištěním dvakrát odvázáni, mysleli jsme si totiž, že by to mohlo vydržet napořád. Během studia medicíny, kdy jsem si o tom přečetl více, jsem zjistil, že to bylo od nás velice bláhové a bohužel nereálné. Hemodialýze jsem nakonec unikl, ale nebylo to „zadarmo“. Začal jsem užívat celou řadu léků, bylo zapotřebí snížit krevní tlak, dodat vápník a vitamín D, ke správné funkci kostí, snížit hladinu draslíku a fosforu v krvi atd. Bylo toho moc, ale nedalo se nic dělat. Byli jsme nuceni sáhnout k razantní úpravě stravovacích návyků, mohl jsem jíst potraviny s omezeným přísunem draslíku a bílkovin, což bylo velice problematické, neboť dát dohromady jídlo, které by zároveň vyhovovalo oběma nárokům, je skoro nemožné. Nehledě na to, že se to dříve či později někde negativně projeví.Stejně tomu bylo i v mém případě.

     Po několika týdnech jsem zhubl a celkově jsem se necítil dobře. V konečném důsledku z toho bylo více škody než užitku. Na druhou stranu to byl jeden ze způsobů, jak nemocným ledvinám účinně ulehčit. Problém tím pochopitelně nevyřešíte, ale selhání ledvin tím do jisté míry můžete oddálit. Ač jsem byl již od dětství lékaři nabádán, abych na sebe dával pozor, abych se vystříhal zvýšené fyzické zátěži a vyvaroval se prochladnutí a kontaktu s infekcemi, vždy jsem se snažil k tomu přistupovat s rezervou. Ne, že bych si nebral lékařská doporučení k srdci, ale já chtěl tolik být jako ostatní, že jsem často musel z nároků slevit. Nikdy jsem však nepřekročil pomyslnou hranici svých možností, vždy jsem přesně věděl, co si můžu dovolit a co už nikoli. Střední školu jsem přečkal bez úhony, ledvinné funkce se stabilizovaly, krevní tlak jsem měl pod kontrolou. Zásadní význam představoval přestup na vysokou školu. Ta změna, jak se později ukázalo, byla rozhodující. Přece jen rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským způsobem studia byl propastný. Trvalo mi dlouho, než jsem si vytvořil nové návyky. Nová škola, nové prostředí, noví lidé. K tomu nezměrné množství učiva, které nebylo v lidských silách pojmout. To všechno se podepsalo na mém psychickém rozpoložení a v konečném důsledku i na celkovém zdravotním stavu. Funkce ledvin se opět zhoršila, vše postupně směřovalo k zahájení hemodialýzy. Bylo mi dvacet jedna let, byl jsem v prvním ročníku Lékařské fakulty UK v HK, ledviny na pokraji selhání, čerstvě zhotovena A-V fistule k případné hemodialýze a klíčový test z anatomie na krku... prostě paráda! Velice dobře jsme si uvědomovali, že se pro ledviny pomalu, ale jistě blíží konečná. To samozřejmě na klidu moc nepřidá. Nedokázal jsem si představit, jak budu pokračovat v náročném studiu, pakliže budu muset docházet pravidelně několikrát týdně na hemodialýzu. Životní sen stát se lékařem, který mě provázel od mých čtyř let, se začínal pomalu rozplývat.

     Tehdy se mí rodiče rozhodli, že by mi mohli darovat ledvinu. Transplantace ledviny je nejúspěšnější metodou léčby nezvratného selhání ledvin, která je spojena s delším přežitím nemocných v porovnání s dialyzačními metodami. V každém případě jsme se stůj co stůj snažili vyhnout hemodialýze. Maminka s tatínkem se postupně podrobili několika základním vyšetřením, z niž nakonec vzešla maminka jako „vítěz“. Jinými slovy pouze ona nakonec byla určena jako vhodný dárce. Byla v tom i jistá symbolika, neboť právě maminka se mnou absolvovala veškeré hospitalizace v prvních čtyřech letech mého života, poté jsem v nemocnici již pobýval sám. S maminkou jsme se postupně podrobili celé řadě speciálních vyšetření (krevní odběry, sérologické vyšetření krve, ultrazvuk ledvin a močových cest, koronarografie atd.). Lékaři se snažili vyloučit veškeré možné příčiny, které by znemožňovaly vlastní transplantaci. Pochopitelně, že to nešlo tak rychle, jak by se možná na první pohled zdálo. Celý ten kolotoč jednotlivých procedur trval několik měsíců. Jak jsem již psal výše, naším cílem bylo pokusit se provést výkon ještě před samotným zahájením hemodialýzy, tj. tzv. pre-emptivní transplantaci, která má ve srovnání s transplantacemi po zahájení hemodialyzační léčby výrazně lepší dlouhodobé výsledky, co se týká funkce štěpu (= graftu, transplantátu), v porovnání s léčbou pomocí hemodialýzy je navíc transplantace ledviny spojena s delším přežitím nemocných. Nebylo to tehdy pro mě, mou rodinu, nejbližší přátele a přítelkyni jednoduché období. I když jsem se snažil brát celou záležitost s nadhledem a přistupovat k tomu způsobem sobě vlastním, tj. sportovně a s humorem, nemohl jsem zcela přehlížet postupně se zhoršující zdravotní stav, který se naštěstí projevoval „jen“ v laboratorních výsledcích. Nepozoroval jsem žádné klinické příznaky, které bývají v terminálním stádiu selhání ledvin typické. Zažívací obtíže jsem neměl, zvýšenou únavu jsem nepociťoval, bolestmi jsem netrpěl, obtíže spojené s močením jsem taktéž nepociťoval.

     Je pravda, že jsem měl zažloutle zbarvenou kůži (tzv. uremický kolorit pokožky) a ke konci se u mě projevovaly, dle tvrzení mých nejbližších, změny v chování. Nebyl jsem schopen se řádně koncentrovat na učení, často jsem reagoval podrážděně. Prostě jsem to prý již nebyl já. Fyzicky jsem se však cítil výborně. Hodně jsem sportoval – nutno podotknout, že šlo o rekreační sport – bez ohledu na to, co se v mém tělo dělo. Hrál jsem kopanou, volejbal, florbal, bavila mě atletika, gymnastika, hodně jsem jezdil na kole, v letních měsících chodil plavat. Již od dětství je mou obrovskou vášní rybaření, na rybách jsem strávil nespočet času. To všechno se však brzy mělo změnit. Zlomovým momentem se stal těžký virový zánět v dutině ústní, který jsem prodělal v průběhu prvního ročníku. Tento provázely horečnaté stavy a celková dehydratace organismu. Nakonec jsem skončil na JIP infekční kliniky. V té době jsem byl k zahájení hemodialýzy asi nejblíže. Nakonec jsem se z toho dostal, ale mé ledviny tím utrpěly významný zásah do jejich funkce, z čehož se už nevzpamatovaly. Pravá ledvina už prakticky nefungovala, postupně se svraštila a i na ultrazvuku byl problém ji vyšetřit. Levá makala, co se dalo, ale bylo už jen otázkou času, kdy i jí dojdou síly. Hodnoty dusíkatých látek dosahovaly hladin, že jsem byl již zralý na hemodialýzu. Předpovědi se vůbec nejevily dobře. Do toho škola, kde mi to zrovna také nešlo podle mých představ. Asi po deseti měsících od mé hospitalizace na JIP Infekční kliniky FN v HK se funkce ledvin zhoršila natolik, že už nebylo možné dál vyčkávat. S maminkou jsme podstoupili ještě několik vyšetření nezbytných k operačnímu výkonu a poté už jsme jen čekali na náš „velký den“. Ten nastal v sobotu 6. 12. 2003 – na sv. Mikuláše. Narychlo se svolal transplantační tým, my už jsme s maminkou byli mezitím přijati na Urologickou kliniku FN v Hradci Králové. Den poté, kdy Mikuláš spolu s andělem a čerty odměňovali po zásluze děti, pro mě se chystala zcela specifická a neopakovatelná nadílka.

     Ráno nás odvezli na sál, kde to jen žilo. Všude se to hemžilo lékaři, sestrami a sanitáři. Připadal jsem si jako na Koňském trhu. Operace trvala asi pět hodin, přesně si to už nepamatuji, protože jsem většinu času prospal. Maminčina ledvina začala pracovat ihned po našití na cévy, ještě jsem ji ani neměl v sobě a už celá zrudla – patrně studem, neboť toho na sobě poté, co byla zbavena tukového pouzdra a dokonale očištěna, moc neměla. Operace se povedla na výbornou, ledvina byla plně funkční, případná hemodialýza nebyla potřeba. Po operaci nás uložili na JIP urologické kliniky, kde jsme se postupně zotavovali z výkonu. Hospitalizace probíhala bez komplikací. Maminku propustili z nemocnice zhruba po deseti dnech, mě po měsíci. Od této chvíle se přede mnou otevřela nová životní kapitola. Začal jsem užívat nové léky, které výrazným způsobem zasáhly do mého života. Zejména mám na mysli imunosupresiva, tj. léky, které tlumí imunitu, aby nedošlo k odhojení štěpu. Zcela zásadní jsou jejich vedlejší účinky, kterých je opravdu nespočet, ale ne vždy a ne všechny se musí nutně projevit. Je pravda, že některé z nich se vyskytují častěji, jiné jsou spíše zřídkavé, mohé další se však obvykle nevyskytují vůbec. Vím, že nežádoucí účinky jednotlivých léčiv nepatří zrovna mezi populární témata, ale musí se brát v potaz. Dochází ke zvýšení hladiny glykémie a lipidů, tudíž je důležité omezit přísun cukrů a tuků v potravě. Ve většině případů se po transplantaci ledviny dříve či později objevuje arteriální hypertenze, proto se léky na vysoký krevní tlak často objevují v nočních stolcích transplantovaných pacientů. V medicíně bývá poměrně častý jev, kdy léčbou jednoho problému zaděláváte na jiný, jinými slovy by se dalo říci, že vyháníte čerta ďáblem. Ne jinak je tomu i v tomto případě. K tomu, aby vám ledvina dobře fungovala, je zapotřebí též přinášet i jisté oběti. Co je však nejdůležitější, v konečném důsledku klady spojené s léčbou vždy jednoznačně předčí její případné nedostatky, ostatně jinak by to ani nemělo význam.

     Kromě nezbytných léků je zapotřebí i dostatečný přísun tekutin, což jistě ocení zejména ti pacienti, kteří byli předtím dialyzovaní. Své jistě přinese i změna stravovacích návyků a životního stylu vůbec. Důležitý je pohyb, takže je vhodné sportovat, jen je zapotřebí vyhýbat se kontaktním sportům, byť historie pamatuje případ, kdy legendární novozélandský ragbista Jonah Tali Loma pokračoval ve sportovní kariéře i po transplantaci ledviny. Mediálně známější jsou případy bývalého chorvatského fotbalového reprezentanta Ivana Klasniće či legendárního jezdce formule 1 Nikolause „Niki“ Andrease Laudy, taktéž oba ještě po transplantaci pokračovali v úspěšné kariéře. Zcela nemyslitelné je kouření tabákových výrobků po transplantaci, alkohol je vhodné omezit. Je důležité vyvarovat se možného kontaktu s infekcí a v případě komplikací se doporučuje každou takovou nahlásit transplantačnímu centru (často stačí telefonicky). K tomuto v průběhu let tu a tam dochází, neboť je téměř nemožné při natolik oslabené imunitě zcela se vyhnout bakteriální či virové infekci. Jako ochrana velmi dobře poslouží chirurgická rouška neboli ústenka, zejména v prvních měsících je její nošení více než vhodné, ale hodí se prakticky kdykoli. Pravda je, že její nošení nemusí být zpočátku příjemné, přece jen se okamžitě stáváte středem pozornosti, což zrovna v tomto případě není dvakrát milé. Všichni na vás doslova zírají s otevřenými ústy jako telata na nová vrata. Ti rozumnější si vás prohlédnou a dál si hledí svého, jen tu a tam si vás zkontrolují, jestli to, co vidí, se jim jen nezdá, ti zvídaví se občas zeptají, co že to má jako znamenat, ti intelektuálně nesmělí jedinci na vás civí s očima vyvalenýma jako pulec, zatímco bradou vytírají chodník a pak jsou tu ti, kteří si neodpustí prohodit k vám nějakou tu uštěpačnou poznámku. Ovšem má to i své výhody. Když jsem cestoval městskou hromadnou dopravou, vlakem či dálkovým autobusem, téměř vždy jsem měl vedle sebe volné místo, kam jsem si mohl odložit zavazadla bez toho, že bude někdo protestovat, ve vlaku jsem dokonce nejednou měl pro sebe celé kupé. Nikdo vás neobtěžuje a máte klid. Ani lístek po mně průvodčí občas nepožadoval, ačkoli jsem mu jej dobrovolně nabízel. S kamarádem jsme vyrazili na nákupy do obchodního centra, oba dva jsme měli na sobě ústenky, a to byla paráda… před pokladnou stála fronta lidí, po našem příchodu se zázračně rozpustila, zákazníci se houfně vraceli do regálů pro zapomenuté zboží, zajímavé však bylo, že už se nazpět nechtěli vracet a ti, kteří si u regálů vzpomněli, že vlastně už nic nechtějí, tak se postavili do fronty o pokladnu dál, jen aby nemuseli stát s námi. Na jedné straně je to úsměvné, na druhé straně to bohužel vypovídá o značné omezenosti a nízké vzdělanosti našeho obyvatelstva, pan Komenský se asi obrací v hrobě. Pokud ovšem pacient překoná stud z řečí okolí, může si být jist, že mu ústenka zajistí dostatečnou ochranu před běžnými infekcemi, jako jsou viróza, bakteriální záněty horních a dolních cest dýchacích apod. Dále je třeba se hlídat před nadměrným slunečním zářením. Imunosuprimovaní pacienti jsou totiž více ohrožení nádory kůže, než je tomu u běžné populace, proto je třeba chránit se proti UVA i UVB záření pomocí krémů a roztoků s dostatečně vysokým faktorem. Nejdůležitější je však celkový přístup pacienta k léčbě neboli jeho compliance. Inu, každý je strůjcem svého zdraví… Transplantace ledviny je nejúspěšnější metodou léčby nevratného selhání ledvin. Vzhledem k omezené dostupnosti orgánům k transplantacím od zemřelých dárců se smrtí mozku a lepším výsledkům představují transplantace od žijících dárců metodu volby léčby nevratného selhání ledvin a zároveň je spojena s delším přežitím nemocných v porovnání s dialyzačními metodami. Nejlepších výsledků dosahují tzv. preemptivní transplantace, to jsou takové, které jsou provedeny ještě před samotným zahájením dialyzační léčby. Dárcem může být člen rodiny, příbuzný, partner, ale může to být kdokoli jiný, který se z čistého altruismu odhodlá darovat vám ledvinu, jak tomu bylo například v již zmiňovaném případě legendárního ragbisty All Blacks Lomua, kterému ledvinu daroval novozélandský rozhlasový reportér Grant Kereama. Já jsem si díky transplantaci ledviny splnil svůj životní sen – stal jsem se lékařem, což by se při kombinaci školních povinností, náročnosti studia a léčby hemodialýzou zřejmě nepovedlo. Ovšem nikdy bych to nedotáhl tak daleko, nebýt úzkostlivé a obětavé péče mých rodičů; a kdo ví, jestli bych se vůbec dožil dospělosti. Byli se mnou, když jsem to nejvíc potřeboval. To jim vděčím za život, za vzdělání a konečně i za splněný dětský sen, kterým jsem žil dlouhých 25 let, než se stal skutečností, a v podstatě jím žiji i nadále. Za to vše, co pro mě kdy udělali, jim patří můj neskonalý dík. Vděk a velké uznání si ovšem zaslouží celá moje rodina a nejbližší přátelé, kteří mě v mém úsilí vždy podporovali a trpělivě snášeli mé vrtochy, kterých nebylo zrovna málo. Ještě je tu jedna osoba, která při mně vždy stála v dobrém i zlém a v posledních letech byla mou největší oporou – moje manželka Monička. Seznámili jsme se spolu v prvním ročníku medicíny na pitevně, měli jsme spolu praktická cvičení z anatomie. Od té doby jsme toho spolu zažili strašně moc a já si ani nedokážu představit, že bychom spolu nebyli.

     Někde jsem slyšel, že nejkrásnější okamžik v lidském životě je ten, kdy se sami narodíme, ovšem jistě mi dáte za pravdu, že těžko najdeme někoho, kdo nám ten zážitek do detailu popíše. Až do nedávné doby byly mými nejkrásnějšími, nebo chcete-li nejsilnějšími, životními zážitky transplantace, při které mi maminka darovala ledvinu a den, kdy jsem pojal Moničku za manželku. Jenže 2. března tohoto roku se to změnilo – téhož dne mi manželka porodila synka Matýska. Bylo to něco tak úžasného, že se to nedá ani vyjádřit slovy, natož napsat na papír. Chtěl bych tím jen říci, že po transplantaci můžete žít naprosto normální život, plnit si své sny a budovat rodinu. Je dobré mít na paměti, že k úspěšné pre- i post-transplantační péči je správné rodinné zázemí zcela nezbytné. A sami zjistíte, že bez přátel to také nejde. Poděkování patří také všem pracovištím a jejich kolektivům, kte rými jsem jako pacient prošel a zanechal tam tak významnou stoupu – Klinika dětské chirurgie 2. LF UK a FN Motol v Praze (odd. 8 B), Pediatrická klinika 2. LF UK a FN Motol v Praze (odd. 3 B a 4 B), Infekční klinika FN UK v Hradci Králové (odd. JIP), Klinika gerontologická a metabolická (GMK) FN v Hradci Králové – nefrologické odd., Urologická klinika FN v Hradci Králové – Transplantační centrum (RTC). Jmenovitě bych chtěl ještě poděkovat as. doc. MUDr. Pavlu Navrátilovi, CSc. – vedoucímu RTC při Urologické klinice FN v HK a tehdejšímu primáři Nefrologického odd. GMK FN v HK MUDr. Petru Fixovi, CSc., díky kterým se transplantace uskutečnila. Za to, že jsem se transplantace vůbec dožil, vděčím především významným osobnostem FN v Motole doc. MUDr. Milanu Krolupperovi, CSc., prof. MUDr. Janu Jandovi, CSc. a prof. MUDr. Januszu Feberovi, FRCPS.

MUDr. Dolejš