Bylo mi 25 let a myslela jsem si, že jsem nesmrtelná

Bylo mi 25 let a selhaly mi ledviny.

Lékaři kroutili hlavou, příčina nebyla příliš jasná. Jednalo se o autoimunitní poruchu a léčba mi nezabírala. Z původních prognóz, že budu muset s největší pravděpodobností „jen brát léky po zbytek života“ jsem se po prodělané plicní embolii dostala až k vidině dialýzy a transplantace. Tenkrát to pro mě bylo nemyslitelné.

Mojí poslední šancí byla plazmaferéza. Zafungovala a můj stav se začal lepšit, až jsem měla hodnoty prakticky v normálu. Moje ledviny se vzpamatovaly. Osm let jsem žila jako zdravý člověk.

Poté moje nemoc udeřila podruhé. Tentokrát už byla diagnóza selhání ledvin definitivní. Začínalo léto a s přítelem jsme měli za týden odjet na aktivní dovolenou do Norska. Život se mi obrátil naruby. Ledviny mi zcela selhaly do dvou měsíců. Musela jsem podstoupit vytvoření AV fistule, která se mi ani nestačila plně rozvinout a už jsem potřebovala dialýzu.

Dialýzu, kterou jsem před pár lety vnímala jako konec světa. Byla jsem už tak unavená, že jsem se těšila, jak mi pomůže. Po druhé návštěvě dialyzačního střediska jsem se cítila, jako když mi vlili novou krev do žil a navíc jsem byla nadšená ze sester, které tam pracují. Pozorovala jsem, jak se baví s pacienty, kteří už evidentně na dialýzu pár let docházeli. Sestřičky nikdy neměly pro úsměv daleko, ochotně pacientům pomáhaly a vždycky měly dobrou náladu. Panovala tam příjemná atmosféra.

I přesto byla dialýza velké narušení mého života. Třikrát týdně jsem na pět hodin musela do nemocnice a zjišťovala, že dialýza ledvinu plnohodnotně nenahradí. Byla jsem chudokrevná a měla velmi málo energie.

Mí rodiče, brácha a přítel neváhali a nabídli mi svoji ledvinu. Lékaři viděli nejlepší budoucnost v přijetí mamčiny ledviny a hned začali mamku vyšetřovat, zda mi může ledvinu darovat a tak náročnou operaci podstoupit.

Díky aktivnímu přístupu lékařů bylo všechno za dva měsíce připraveno a já mohla transplantaci podstoupit. Profesionalita a lidský přístup lékařů a sester se projevoval na každém kroku. Mamka byla za pár dní jako rybička a týden po přijetí už nemocnici zdravá opouštěla.Já jsem ji následovala za dva týdny. Byl týden do Vánoc a já jsem ještě stihla předvánoční přípravy, které mám tak ráda. Byla jsem šťastná.

Když jsem na oslavu dvouměsíčního výročí od mé transplantace vyrazila na túru do hor, sluníčko svítilo a stromy byly ojíněné, měla jsem štěstí na rozdávání. Vzpomínala jsem na své první myšlenky po oznámení diagnózy před půl rokem a jen jsem se usmívala, jak to všechno dopadlo.Díky usilovné péči lékařů a sester, lásce rodiny a podpoře přátel jsem dnes nový člověk. Jsem vděčná nejen za jejich úžasný přístup a obrovskou pomoc, ale jsem vděčná i za to, že mi život takovou zkušenost přichystal.

Získala jsem důvěru v to, že se sebevětší problém dá zvládnout, když člověk chce. Jsem přesvědčená, že šťastní lidé nejsou ti, které za život žádné problémy nepotkaly, ale ti, kteří se i přes komplikace rozhodli nevzdat a snažit se žít život, jak nejlépe umí.

Zuzana Rázlová